A přece se raduji

Jsem možná snílek. A přece se raduji, když slyším z úst profesorů (Staněk, Havlík, Rak) přiznání, že věda neví a argumenty přestávají mít sílu. Když slyším pochybnosti nad medicínou, která vidí jen hmotu a míjí celostí obraz lidského těla. Když slyším o důležitosti interdisciplinárního přístupu, pochopení souvislostí a všech tělesných procesů. Když slyším vyprávět o kultivaci myšlení, rozvoji vnímání a intuice jako o nezbytnosti k udržení dynamické rovnováhy těla. Ulevuje mi, když je neuroplasticita stále častěji považována za klíčový fenomén, vedoucí ke schopnosti přizpůsobit se novým životním podmínkám. Tetelím se, když se do popředí zájmu odborníků i obyčejných lidí dostává snaha o posílení imunitního systému, chuť nést odpovědnost za svůj život, zdraví i sebedestrukci, místo pasivního odevzdání se moci zdravotního systému. Když ve veřejném prostoru zazní nutnost přistupovat ke každému jedinci individuálně, jako jediná cesta k jeho zdravé budoucnosti, spokojeně se usmívám. Má to smysl. Vše, co dnes v praxi pozoruji je pro mne povznášejícím zážitkem změny k lepšímu. Každý jedinec, který se rozhodne rozvinout svůj potenciál, vidět své tělo v souvislostech všech systémů a vlivů od narození po přítomný okamžik, realizuje komplexní změnu. Takovou, která zasahuje těla i nás ostatních. Z našich těl vede cesta dále, do rodin, skupin, systémů. Věnovat se zdraví, prosperitě ducha je v individuální rovině zásadní, ačkoliv nám všem přijde tak malá, směšně bezvýznamná. Jsme svědky zázraků.

Věřím v sílu jedince a moudrosti našich těl. Kdo se rozhodne vystavit své vlastní pravdě, číst svůj život zevnitř, ten profituje. A je radost u toho být. Vidět rozkvět nálady, uvolnění těla, probuzení sebevědomí, důvěry ve své vlastní zdroje síly, obnovy a změny. Je v nás vše, co potřebujeme k hodnotnému žití i v dobách nejtemnějších. Netvrdím, že jde o snadný proces. A přece se dnes více než kdy dříve raduji.

Nikdy bych neřekla, jak sladce mi budou znít věty: „Díky, už Tě nepotřebuji. Už vím, kdo jsem a kam směřuji. Jsem spojená se svojí sílou. Vím, kde jí v těle hledat, až přijde horší období. Dovolí mi překlenout údolí a počkat až se vše v dobré obrátí. Vím, že je mi vše dostupné. Umím se rozhodnout pro to správné, ve správný čas. Můj hrudník volně dýchá, nepotím se bez důvodu jako dříve. Je mi po dlouhé době tak dobře.“

Není snad lepšího projevu zdraví než sdílení: „Ani nevíš jaké je to blaho, moci konečně skákat tam, kam se zaměřím, kam soustředím svou sílu a kam potřebuji. Jdu do akce, pak znovu a znovu. Vnímám oporu ve svých končetinách, moje kyčle se otevírají a trup je plný síly. Vnímám svůj střed těla jako pevný antický sloup. Je mohutný, stabilní, nic ho nesloží. Je také hladký jako bílý mramor. Před ničím neuhne. Ten obraz mi dává sílu pokračovat, tak jako ostatní ženy, které to neměly v životě jednoduché.“

Každý z nás je důležitý. Všichni jsme stejně důležití. Poznání sebe sama je lékem dnešní doby. Jedině to nám pomůže ustát změny, zachovat si nadhled, nebojovat, ale směle tvořit každý nový den.

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *