Maratónský gen

Při pohledu na ženy z Ukrajiny, které  si přicházejí pro malou podporu nervového systému v rámci krizové intervence, žasnu. Jsem ohromená schopností našich těl se zbavit nálože akutního stresu. Jsem vděčná, že u toho můžu být. Jako fyzioterapeutka s ukrajinskými kořeny lituji jen jediného, že podobné nástroje neměli v rukou moji předci. Mohlo se jim žít lépe, radostněji a svobodněji. Čím jsem si jistá, je fakt, že každý z nás má někde v hloubce uložený maratónský gen. Následující povídka je právě o něm.

Úraz střídal úraz. Padala ze stromů, ze skály i na lyžích. Bourala autem, motorkou i na kole. Otřesy mozku už ani nepočítala. Její tělo svou anamnézou ve mně od samého začátku vzbuzovalo velikou úctu. V duchu jsem si říkala, že mám tu čest s přírodním zázrakem. Jak je možné, že to všechno přežila? Přežila. Nemoc a únava jí po několika měsících nuceného odpočinku, konečně dovolily přijít. Zaměřujeme se spolu na zdroje nervového systému. Zdrojů totiž není nikdy dost. Dlouho hledá pohodlné místo, ošívá se, váhá, poctivě hledá, trvá jí, než se zorientuje v prostoru. Je velmi pomalá a působí unaveným dojmem. Poslední nemoc jejímu tělu příliš neprospěla. Pečlivě se rozhlíží po stěnách a hledá pro své tělo pevný bod. Vidím, že její tělo potřebuje vidět. Uspořádává, skenuje, pozoruje a srovnává detaily. Oči dlouho plují v kruzích a najednou se spontánně zastaví na prázdné bílé stěně. „Tady je to. Tohle se mi líbí.“ Ukotví pohled do prázdna a lehoučce se usmívá. „To je krásná mandala! Hraje všemi barvami. A ta zlatá květina v tom bílém rohu! Úplně se z té krásy tetelím blahem…“ Jemně se u toho zavrtí v pánvi a vydechne. Tělo se nápadně uvolňuje. Dívám se s ní na bílá místa a tají se mi dech. Moje mysl se zmůže na pouhé vyštěknutí: „Cože?“, ve vteřině však pokorně mlčí. Vím, že se tu děje něco mimořádného. Zpomalím a zkoumám ten obraz, který přišel. Co pro vás znamenají ty věci, kterých si oči všímají? Neví. Přemýšlí. Po delším čase odpoví: „krásu, stabilitu a klid.“ Znovu se ptám: „Jaké to je vidět krásu, klid a stabilitu tam, kde nic není?“ Usilovně přemýšlí, až nyní si všímá, že se dívá na bílou zeď. Často není jednoduché dát do slov tak jemné věci, kterých si všímáme a uvědomujeme poprvé. Hledá vhodná slova. „Je to nádherné…“ Odpoví, ruku si položí na srdce.

„K čemu to slouží?“ Znovu se soustředí a přemýšlí.

„Je to něco zevnitř, z hloubky těla, co mi dává sílu přestát i to, co je těžké. Je mi to přirozené, ale až teď si uvědomuji, že tu schopnost mám.“

„Víte, právě díky takové schopnosti, lidé přežili holokaust“, dodávám. Zalijí se jí oči slzami dojetí. “Teď už konečně vím, co to znamená, když mi táta říká, že máme v rodině maratónský gen! Už tomu rozumím, mám ho ve svém těle. Cítím, jak mi vyvěrá z hrudníku a podobá se tekuté lávě. Už to nejsou pro mne jen slova, kterým nerozumím, ale hmatatelný pocit vnitřní životní síly. Způsob přežití. Jsem tak ráda, že to můžu přesně vnímat ve svém těle.“ Seděla dlouho se svým maratónským genem a pak se zvedla a odnesla si jej domů.