Někdy je mi líto, když je trauma nepochopeno nejbližším okolím jedince, kterého se zrovna týká. Je až k neuvěření jak silně je existence traumatu popírána partnery, rodiči nebo nejbližšími přáteli. Těmi, kteří nás milují a myslí to s námi dobře. Představa traumatu samotného je tak abstraktně děsivá, že někdy vyvolává mohutné vlny nesouhlasu, odporu a dokonce agrese. Všimla jsem si, že nejeden „zraněný“, tedy jedinec, který zrovna není ve své kůži fyzicky nebo psychicky, místo podpory, sklízí výčitky. Místo pochopení a vlídného zacházení je vystaven kritice, znevažování a signálům, že je slabý, neschopný a selhávající nebo dokonce simulant.

Časté hlášky milujících sdílené klienty:

• To máš za to.
• Dobře Ti tak.
• Tak to už by snad stačilo ne?
• Co si to zase vymýšlíš?
• Tobě furt něco je, co děláš?
• Potřebuješ makat, abys to vyhnala z hlavy.
• Já jsem trpěla taky, zvykneš si, je to normální.
• Nestěžuj si. To já to měla podstatně horší.
• Ty a trauma? Vždyť všechno máš, tolik se snažím o tvé štěstí.
• Ty nemůžeš mít trauma, protože náš život je dokonalý.

A přesto se děje. Znovu a znovu. Neviditelné nevyzpytatelné trauma. Týká se každého z nás. Často z něj neukápne ani kapka krve. Najednou se objeví a mohutnou silou zastaví tělo. Vždy se jedná o překvapení. Vždy jde o sofistikovanou a originální kombinaci nejprve fyzických a pak také psychických symptomů. Číst dále →