Jsem možná snílek. A přece se raduji, když slyším z úst profesorů (Staněk, Havlík, Rak) přiznání, že věda neví a argumenty přestávají mít sílu. Když slyším pochybnosti nad medicínou, která vidí jen hmotu a míjí celostí obraz lidského těla. Když slyším o důležitosti interdisciplinárního přístupu, pochopení souvislostí a všech tělesných procesů. Když slyším vyprávět o kultivaci myšlení, rozvoji vnímání a intuice jako o nezbytnosti k udržení dynamické rovnováhy těla. Ulevuje mi, když je neuroplasticita stále častěji považována za klíčový fenomén, vedoucí ke schopnosti přizpůsobit se novým životním podmínkám. Tetelím se, když se do popředí zájmu odborníků i obyčejných lidí dostává snaha o posílení imunitního systému, chuť nést odpovědnost za svůj život, zdraví i sebedestrukci, místo pasivního odevzdání se moci zdravotního systému. Když ve veřejném prostoru zazní nutnost přistupovat ke každému jedinci individuálně, jako jediná cesta k jeho zdravé budoucnosti, spokojeně se usmívám. Má to smysl. Vše, co dnes v praxi pozoruji je pro mne povznášejícím zážitkem změny k lepšímu. Každý jedinec, který se rozhodne rozvinout svůj potenciál, vidět své tělo v souvislostech všech systémů a vlivů od narození po přítomný okamžik, realizuje komplexní změnu. Takovou, která zasahuje těla i nás ostatních. Z našich těl vede cesta dále, do rodin, skupin, systémů. Věnovat se zdraví, prosperitě ducha je v individuální rovině zásadní, ačkoliv nám všem přijde tak malá, směšně bezvýznamná. Jsme svědky zázraků. Číst dále →