Ráno

Nesnáším ranní vstávání. Nejde mi rychle vyskočit z postele na nohy a utíkat vstříc novému dni. Někdy ano, ale jsou to spíše výjimky. Nebo vím, že na mě během dne čeká něco úžasného. Většinou se však z vyhřátých peřin nemohu vymotat a dlouho se přemlouvám k aktivitě. Dokonce používám triky ve formě speciálních cviků, aby se energie mého těla probudila a vyzvedla mě z měkoučké matrace. Nejhorší jsou pro mě rána všedních dnů, která se podobají jak vejce vejci.

Jeden takový obyčejný den byl právě na programu. Spěch v koupelně, snídaně, svačiny, děti do školy, poslední instrukce o tom, kdo, kdy, kde, jak a co, v kolik hodin se odpoledne sejdeme doma, zapomenutá taška v předsíni, zapomenuté klíče od auta a konečně start do probuzené a životem tepající Olomouce.

Jak se tak pomalu blížím k centru ucpanými křižovatkami, vnímám svůj napnelismus v těle. Násilně rozpohybovaná pomalost, která se snaží spěchat na čas, je opět násilně zpomalena zácpou tvořící se povinným stáním na červenou. „Uf, tak počkáme.“ Říkám si. A protože čekání na cokoliv trvá vždycky dlouho, rozhlížím se. Pozoruji lidi na zastávce, chodce přecházející přes přechod, ostatní řidiče stojící autem vedle mě a také za sebou. Právě pohled ve zpětném zrcátku se stane pro můj zrak magnetem.

Jasné ranní slunce ozářilo znenadání tvář řidičky, stojící za mnou. Uviděla jsem rusovlasou ženu s tak smutným výrazem ve tváři, že jsem se nemohla nedívat. Drama v její smutné tváři mi zalilo oči slzami. Pokračovalo a postupně propuklo v pláč a vzlykot. Proudy slz se řinuly z pod brýlí na její tváře, které utírala spolu s nudlemi do rukávu bavlněné košile. Přesně tak, jak to dělají malé děti, když pláčou. Její pláč byl tak upřímný, že jsem v něm mohla číst emoce jednu za druhou. Zpětné zrcátko se proměnilo v obrazovku, s tím nejsmutnějším programem, co jsem kdy viděla. Smutek a zoufalství střídalo bolest, vztek a bezmoc. Musela jsem utřít svoje vlastní slzy, abych si přes rozmlžené vidění všimla, že už svítí zelená a můžu jet. Rusovláska v závěsu za mnou nabrala na rychlosti a zběsilou jízdou mě obratným, ale dosti agresivním manévrem předjela a náhle odbočila do obytné čtvrti. Opět mě zastavil proud aut. Žehnám tím směrem, kam Rusovláska odjela. „Šťastně dojeď!“ Mávám jí na pozdrav a posílám vzduchem pusu. Děkuji za film, kterému jsem mohla být tajným divákem. Od té doby si totiž říkám, že mám opravdu moc krásná rána ke vstávání.

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *