Mateřský smysl

Dívám se na svou fotografii z roku 1994. Sedím v německém Kolíně na břehu Rýna, opřená o mohutný platan. Výraz romantika, který tápe v temném prostoru duše. Ten pocit se nezapomíná. Proto mám fotografii stále na očích. Nechci zapomenout na tehdejší pocit. Cítila jsem prázdno. Pusto. Hledala jsem v Německu smysl. Odjela jsem do cizí země za štěstím a ono nepřicházelo. Odjela jsem hledat hojnost, prosperitu, budoucnost a ztrácela jsem se v čase. Jediné, co mne v těch dobách drželo nad vodou, byl každodenní běh a modlitba ve smysl. Ano, modlila jsem se nešikovně, neohrabaně, jednoduše. Žádná meditace. Prostě jen tichý dialog mezi mnou a něčím větším. Prosila jsem o smysl bytí, života, své existence. Byla jsem vyčerpaná učením, neznalostí jazyka a péčí o cizí domácnost a cizí dítě.

Návrat domů přinesl úlevu. Avšak ne na dlouho. Frustrace české fyzioterapeutky mne opět dohnala k cestě do sousedních zemí. Tentokrát jsem pečovala o cizí domácnosti a seniory. Co na tom, že jsem byla přijatá. Co na tom, že jsme měli vždy harmonické vztahy. Kromě výše odměny, má duše znovu postrádala smysl. Pečuji s láskou a doma strádá vlastní milovaná babička. Vyvážím péči a lásku ven, místo abych dávala doma. Tam, kde jsou moje kořeny, tam, kde mi to dává smysl.

Stala jsem se matkou dvou synů, kteří mi dávají smysl a důvod pečovat každý den.

V soukromé praxi mi deset let dává smysl pečovat o české ženy. O jejich těla a mateřství. Smysl, smysl, smysl. Nevím jak vy, já jej nutně potřebuji k žití. A tak se omlouvám, že krvácím a trpím, když má duše postrádá smysl. Kdy se tak děje? Nejen když plýtvám mateřskými zdroji jinde než je třeba. Také když vidím násilí a křivdy.

Můj první syn se narodil v září 2001. Srdce mi pukalo žalem, když padala dvojčata v New Yorku. Roku 2004 jsem se stala podruhé matkou a v září tohoto roku jsem cítila neskutečnou bolest 1. září při tragédii dětí v Beslanu. Každé z nich bylo zároveň moje. Když jsem v září 2013 uviděla plakat děti svého předčasně zemřelého spolužáka, znovu jsem si sáhla na dno mateřské propasti. A dnes? V září 2018 tápu v temném prostoru znovu. Debata o přijetí 50 dětí z válkou zužované Sýrie mne ničí, uráží a přivádí v zoufalství. V každém traumatu se skrývá potenciál a tak si říkám, má to smysl? Víme tolik o traumatech a přesto vedeme války. Známe tolik z lidské psychiky a přesto nejsme schopni obyčejného soucitu a péče. Jsme tak vyspělí a přežraní, že léčíme obezitu jako civilizační chorobu. Od úst si však ve prospěch cizích dětí utrhnout nedokážeme. Jsme neplodní a nad sirotky ohrnujeme nos.

Co když přijetí 50 dětí ze Sýrie není chybou? Sklidíme jako Češi výsměch, kritiku, opovržení? No a co? Co když je ale 50 dětí ze Sýrie požehnáním a vítězstvím, které tak zoufale potřebujeme?

Buďme alespoň jednou první v pokorném přijetí výzvy. Ve jménu obyčejného mateřství a prosté péče.

 

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *