Cesta za Hnízdilem

Před několika lety, na počátku své soukromé praxe, jsem neodolala kouzlu osobnosti pana doktora Hnízdila a vydala jsem se za ním na odbornou stáž. Ten populární člověk má nejen charisma, ale také velice specifický pohled na své pacienty.Nejen na ně se dívá jinýma očima než běžný smrtelník. Jeho vidění světa je mi blízké. Zabývá se psychosomatikou. Proto oči nezavírá před ničím. To mi bylo sympatické, protože už tehdy mě moje praxe vedla mimo běžné cesty studia fyzioterapie. Jen jsem si nebyla jistá, zda se neřítím z kopce nebo do slepé uličky. Nebylo s kým se poradit, s kým se porovnat. Od stáže jsem si slibovala obohacení své práce s klienty o psychosomatický přístup, možná také o jednoduchý recept na práci s lidmi. A byla jsem jednoduše zvědavá.

Pan doktor Hnízdil byl zrovna po dovolené. Byl lehce nervózní. Trochu z toho, že má v ordinaci čumila v podobě stážistky. Trochu z toho, že jej okolo kliniky naháněl agresivní léčitel, který se mu chystal předat vědění z Vesmíru a pan doktor o to nestál. Bylo vedro k zalknutí. Ze mě, z pana doktora i z pacientů řinul pot. Na první pohled neosobní a vlastně úřední vystupování jako u každého dnešního lékaře. Začínala jsem se ošívat na židli s pocitem touhy po cestě zpátky do Olomouce. To nedám, říkala jsem si v duchu. Pak jsem však začala číst mezi řádky. Pronikavý pohled do očí jej lišil od řadového lékaře. Byl jiný. Sedím, potím se a tiše pozoruji téměř rituální proces vyšetření pacientů. Jako přes kopírák. Stejná slova, stejné věty, stejné úkony, téměř stejná léčba. Psychoterapie a fyzioterapie. Přesto pokaždé úplně jinak. Jsem blázen já nebo on? V horkém letním dni sleduji vrcholné divadelní představení, o kterém mohu mluvit až po letech. Přesto je nesdělitelné. Až dnes totiž chápu, čeho jsem byla svědkem. Velice přesně a silně si uvědomuji ty jemné detaily, které pan Hnízdil četl z každého pacienta. Vydržela jsem se dívat na pět pacientů. S každým z nich vešel do ordinace i jejich životní příběh. Nevím jak to popsat, ale věděl o těch lidech všechno v první minutě rozhovoru. Jejich onemocnění mluvilo z výrazu, držení těla, z tónu hlasu, z vůně, z vět, které jako by pacienti vyřkli omylem, neplánovaně. Jejich otisk duše řval tak hlasitě, po čem tělo touží, že i já jsem neomylně vycítila, kde je zakopaný pes. Jen ti lidé, kteří za panem doktorem jeli z odlehlých koutů naší země, netušili. Ani jeden z pacientů ve skutečnosti pana doktora nepotřeboval. Všichni potřebovali lásku, ticho, klid, radost, zdravé jídlo, zdravý pohyb, zhubnout, přestat se ničit, řešit rodinné a jiné vztahy. Očekávali rychlé řešení. Dostali psychoterapii a fyzioterapii. Dostali šanci najít si svojí vlastní cestu ke zdraví. Odjíždím po obědě. V polovině stáže. Předčasně se loučím podáním ruky a slovy: „Víc nepotřebuji.“ S poznáním, že schopnost intuice od nikoho neokoukám, nekoupím a nedostanu, cupitám stínem lesa k nádraží. Jsem na sebe pyšná. Vím, že cítím. Vím, že mám intuici a zdravý rozum. Děkuji Vám pane Hnízdile!

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *