Bezdotykáči

Dotyk. Něco tak samozřejmého. Setkání se dlaní, konečků prstů, buněk, které šeptají do těla sdělení o tom, že jsem, že cítím, že mám tvar, že mám strukturu a povrch, že miluji, že žiji. Dotyk. Něco tak obyčejného. Paleta barev. Od černé přes barvy duhy až po bílou. Od bolesti ran pěstí a facek, přes neutralitu podání ruky při seznámení až po jemné chvění při milování. Hmat. Smysl, který mě neomylně vede. Smysl, který je jako první vyvinutý u embrya v nitroděložním vývoji. Embryo cítí povrchem těla už od šestého týdne života. V desátém týdnu už reaguje na dotyk vlasu na tváři, dlaních, chodidlech a genitáliích. Dětští psychologové poukazují na důležitost dotyku při vývoji motoriky i psychiky dítěte. Starý člověk, když umírá, touží držet se za ruku a být obejmut, pohlazen.

Cítím hlad po dotyku všude, kam se podívám. Cítím hlad po dotyku ve vztahu, protože denní dávka mě často omezuje pouze na ranní pohlazení, kdy můj muž odchází do práce a letmé políbení, když z práce přijde. Dotyk při milování je vědomá dřina. Oba víme, že je třeba více, pomaleji, jemněji. Oba to tak máme rádi. Cítím hlad po dotyku nejen u sebe, ale i u svých dětí. Nevidím je celý den. Sytím je co nejvíce můžu. Objímám je, pusinkuji, hladím, mačkám, tulím. Prosím v duchu a modlím se, ať jim potřeba mého mateřského dotyku vydrží ještě chviličku.

Vzpomínám si, jak nás ve škole učili, abychom se zbytečně svých klientů nedotýkali. „Instruujte pacienty! Nejste žádní maséři!“ Hulákala na nás vedoucí oboru, školitelka, šéfová rehabilitace nebo jiná autorita. Jako kdyby dotyk, věnovaný člověku, kterému sloužím, byl něco podřadného, nepatřičného. Dotyku se dobrovolně vzdáváme pod rouškou profesionálního přístupu a hygienických opatření. A nejvíce v pomáhacích profesích, tam, kde je dotyk předpokladem k úspěchu. Také lékaři se dotyku téměř vzdali. Málokterý z nich si dnes na svého pacienta se zájmem sáhne, když zrovna nemusí. Studenti medicíny dnes běžně používají ochranné rukavice i když k tomu není důvod. Navlékají si je pro jistotu i když se učí hmatat srdeční ozvy na zápěstí. Cítím hlad po dotyku v našem oboru obecně. Cítím hlad po dotyku jako fyzioterapeutka, která se dotykem živí. Která dotykem léčí. Sytím se hojně u jiných kolegů. Nechávám se pravidelně masírovat. A také se od skvělých kolegů učím. Je tolik šikovných rukou mezi námi. A jejich majitelé nepatří ani k lékařům ani k fyzioterapeutům. Možná proto jsou tak dobří.

Ve své praxi se setkávám s velikým deficitem dotyků při početí dítěte. Intimita dvou lidí, kteří se dlouhodobě bez úspěchu snaží o miminko, skomírá a ocitá se ve veliké krizi. Bezdotykové a bezemoční umělé oplodnění se stává společenskou normou. A mě se to nelíbí. Já nesouhlasím. Já křičím: NE!

Myslím si, že se dnes velmi ochuzujeme o další z cenných smyslů a zároveň jím plýtváme. Ťukáme do klávesnic, klikáme myší, v dlaních svíráme volanty, ovladače. Mačkáme se v metru, v tramvajích, ve výtahu, na eskalátorech a ve frontách. Šmudláme v prstech mobilní telefony a tablety. Držíme se jich křečovitě jako vlastní mámy. Sytíme se dotykem na umělé inteligenci a přestáváme se dotýkat sami sebe i mezi sebou navzájem. Nakonec se neumíme navzájem pohladit, poplácat po zádech, obejmout, podepřít, nastavit rámě. Miluji dotyk na svém těle a miluji jej dávat. Nehodlám vytěsnit něco tak krásného ze svého života. Apeluji na důležitost dotyku v našich životech. Od okamžiku zrození až po smrt. V osobních i v profesních životech. Jestliže dovolíme zmizet dotyk z našich životů, ztratíme tím svoje těla a to už je jen krok k tomu, abychom přestali úplně cítit. V době dotykových médií z nás budou bezdotykáči.